Se zájmem jsem vždy četla články popisující více či méně strastiplné cesty za účelem koupě vysněného štěněte ze zahraničí. Díky svým přátelům, velkým obdivovatelům tradičního irského typu soft coated wheaten teriérů, jsem se jedné takové cesty sama v nedávné době zúčastnila. Prosincový předvánoční shon sice není ta nejideálnější doba pro cestování kamkoliv, natož pak téměř přes půlku Evropy, ale štěňata se rodí nezávisle na vhodnosti doby jejich odběru a tak jsme několik dnů před vánočními svátky nasedali do plně naloženého auta a s přáním dobrého počasí mířili směrem k německým hranicím. Cílem naší cesty byla jihozápadní Francie, malá vesnička blízko Bordeaux, kde žije jedna velmi zajímavá dáma a především chovatelka dnes už všech irských teriérských plemen (rozuměj Glen of Imaal do psí smečky přibyl až po našem odjezdu). Jennifer Mullholand vlastní chovatelskou stanici Brookdene a je původem Irka. V současné době se nejvíce věnuje právě chovu irských soft coated wheaten teriérů. Cestě předcházela intenzivní korespondence a tak výběr právě této chovatelky a tohoto vrhu nebyl vůbec náhodný. Již na počátku našeho kontaktu jsme neskromně požádali o nejlepší fenu z vrhu a kupodivu nám bylo vyhověno. Rovněž jsme si ujasnili, které problémy náš chov wheatnů trápí a ve smyslu toho vznesli určité požadavky na kvalitu, samozřejmě s ohledem na skutečnost, že některé věci jsou v tak nízkém věku, kdy se štěňata odebírají, velice relativní. Chovatelka měla v tomto směru velké pochopení, problémy, které se vyskytují konkrétně u nás, jsou pro plemeno obecné i v jiných zemích a jí osobně také velmi mrzí. Přesto v duchu pravidla "důvěřuj, ale prověřuj" jsme po našem příjezdu požádali, abychom si tu vyvolenou mohli poznat sami. Chovatelka měla stejný nápad - proč by si otestovat nemohla i ona nás - ale nakonec volba nebyla vůbec složitá, poznali jsme ji téměř okamžitě. Skutečnost, že se mí přátelé správně rozhodli nevyužít v dnešní době výhodného transportu štěněte leteckou dopravou, ale osobně si ho odebrat u chovatelky, a to i po překonání značné vzdálenosti, měla v konečném důsledku řadu nesporných výhod. Měli jsme výjimečnou příležitost vidět na vlastní oči jak rodiče štěňat, tak i prarodiče z otcovy strany a ověřit si tak, že kvalita samotného štěněte není věcí náhody. Jak rodiče, tak prarodiče byli velmi pěkného exteriéru a vynikající povahy. Paní Mullholand žije na venkově a vlastní větší množství psů a proto právě v tomto blátivém počasí nebyla srst všech zrovna ve výstavní kondici, přesto nás ohromila svou kvalitou a zářivou pšeničnou barvou, myslím, že tak hustou srst irského typu jsem na našich výstavách neviděla. Tím, že jsme ve společnosti chovatelky strávili plné dva dny, navázali jsme mnohem užší vztah, než tomu bývá při podobných příležitostech zvykem. Oba večery strávené v živém a zajímavém rozhovoru u stolu plného francouzských kulinářských specialit a vynikajícího vína byly kouzelné. Takové věci se těžko popisují, takové se musí zažít. Přestože počátky nebyly úplně bez problémů, což pro mě osobně bývá spíše dobrým znamením, protože žádná velká věc není zadarmo, odjížděli jsme za prosincového slunečného rána z kraje vinic opravdu dojatí a plni zážitků. My vesele, pro nás s tím šibalským klubíčkem na zadním sedadle všechno teprve začínalo, na straně druhé se to však bez upřímných slz neobešlo. Občas si musím vzpomenout na velmi moudrá slova jedné mé velmi vážené přítelkyně: "dělám kynologii pro psy, ne pro lidi", ale jsou naopak chvíle, kdy si plně uvědomím, kolik skvělých a zajímavých lidí jsem díky psům v životě potkala.

V čase naší návštěvy ve Francii jsme jeden den (19.12.1999) strávili na mezinárodní výstavě v Bordeaux. Jednotlivé haly výstavního komplexu byly velmi prostorné, o to větším šokem pro nás byla velikost kruhů. Asi to nebyla náhoda, mí přátele byli o měsíc později na mezinárodní výstavě v Paříži, kde byly kruhy ještě menší, což bych si v danou chvíli ani nepomyslela, že je ještě možné. Rovněž čistota nebude předností francouzských výstav, ačkoliv jsem neustále míjela profesionální sběrače psích výkalů, bylo výstaviště na každém kroku znečištěné a halou se šířil velmi nepříjemný zápach. Nu což, jiný kraj, jiný mrav a my jsme zde byli především kvůli psům. Obecně jsme z této výstavy měli velmi smíšené pocity. U některých teriérských plemen jsem viděla opravdové profesionály, kvalitní úprava, předvedení a samozřejmě kvalitní psi. Získala jsem dojem, že tahle profesionálnější část se převážně rekrutovala ze španělských vystavovatelů, kteří mají do Bordeaux co by kamenem dohodil. Zbytek byl bohužel spíše podprůměrný, mám na mysli kvalitu úpravy a předvedení.

Začnu u plemene mě nejmilejšího, kerry blue teriérů. Trochu jsem to předem očekávala, chov kerry blue ve Francii není příliš na vysoké úrovni. Přihlášeno bylo pouhých pět jedinců, z toho jen tři byli z francouzského chovu. Ve třídě mladých se představili pes a fena z jednoho vrhu chovatelské stanice Des Hautes Terres D´Avalon. Oba spíše starší typy s průměrným tělem a pohybem, hrubší hlavou a těžkýma většíma ušima. Ve třídě otevřené nastoupila fena z  chovu naší hostitelky, bohužel nepříliš připravená na výstavu, jak předvedením, tak úpravou, exteriérově také spíše průměrný starší typ. Druhá z této třídy se představila Txinbita Nora ze Španělska, fena velmi profesionálně upravená a předvedená, s kompaktním tělem, pohyb ale pravděpodobně nebyl úplně korektní. Získala CAC a res. CACIB. Ve třídě šampionů nastoupila slovenská Casandra Kerrydom chovatelky a majitelky MUDr. Z. Szövényiové, která získala CACIB (CAC se ve Francii ve třídě šampionů nezadává) a BOB. Naše další velmi ostře sledované plemeno byli Wheatni, kterých bylo přihlášeno sedm. Několik amerických typů, včetně jednoho finského importu a zbytek irský. Příliš málo jedinců na posouzení celkové úrovně, ale CACIB pes a fena byli slušní. Všichni zde zúčastnění majitelé by potřebovali přidat v úpravě či přípravě srsti a předvedení. Z ostatních plemen jsem viděla velmi slušné skoty a i některé westíky. Obě plemena početně zastoupená, skotů 36, westů 61. U těchto populárnějších plemen byla naopak profesionální úprava a handling téměř samozřejmostí. Na jednu výstavu a zemi až přílišné rozdíly. Jestli mě nějaké plemeno nadchlo, byli to lakelandi. Naprosto dokonalé postavy, perfektní úprava a předvedení, každý sám o sobě ze všech devíti předvedených by u nás pravděpodobně sklidil velký úspěch. Dále už jen namátkou počty některých teriérských plemen: 3 bordeři, 8 bedlingtonů, 9 irčanů, 1 manchester, 21 jack russelů, 6 velšů, 22 kernů, 2 norwichové, 1 sealyham, 3 skyeové, 7 silky teriérů. Závěrečná přehlídka byla na úrovni, dostatek míst pro sezení na v zahraničí typické (a velmi šikovné) zvýšené tribuně, zelené koberce, světla a komentář, který byl slyšet po celé ploše výstaviště, takže nikdo (kdo uměl francouzsky) nemohl svou přehlídku zmeškat. Po skončení posuzování v našem kruhu jsme byli španělskými přáteli našich hostitelů pozváni "ke stolu". Pochopila jsem, že je to zde dobrým zvykem, zasednout s přáteli přímo na výstavišti k dobrému jídlu, popovídat si a pobavit se. Několik velkých kempinkových stolů bylo postaveno k sobě, na zemi na plynovém vařiči se ohřívalo vícero jídel, mohli jsme ochutnat kalamáry a další španělské speciality, sladký zákusek a samozřejmě dobré víno. Vůbec by nebylo marné u nás také něco podobného zkusit, obzvláště u některých plemen by to určitě utužilo vztahy ! Celá výstava tak měla velmi příjemnou tečku. Jak říká Hannele Virtanen v rozhovoru na jiném místě tohoto zpravodaje, je velmi užitečné vidět zahraničí a otevřít si tak oči. A já dodávám, že člověk se pak také dozví mnohé sám o sobě.

Na závěr mi dovolte, abych vyslovila poděkování manželům Jitce a Pavlovi Koláčkovým z Brna, kteří měli velký sen, který dokázali uskutečnit a navíc mě na tuhle více než zajímavou cestu vzali s sebou.

Jaroslava Poulová, Zpravodaj KCHT 1/2000