Kerry blue teriéři na Crufts 1999

full results here/celkove vysledky zde

Letos jsem poprvé měla možnost navštívit tu slavnou výstavu všech výstav, anglickou Cruftovu výstavu v Birminghamu. Cesta nebyla nikterak jednoduchá, i poté, co všechny naše cestovní kanceláře zrušily své autobusové zájezdy, zvítězila nezměrná touha anglický chov přeci jenom na vlastní oči vidět a já a moje slovenská přítelkyně jsme se rozhodly cestu podniknout na vlastní pěst. Ubytování jsme nakonec zařídily až den před odjezdem rezervací přes Internet (v Anglii bohužel není zdaleka tak rozšířen, takže lze hovořit spíše o zázraku), ale podařilo se, proto jsme v Praze na Florenci usedaly do linkového autobusu směr Londýn celkem spokojené. V mém věku jsem byla v plně obsazeném autobuse pravděpodobně jediná, která nejela směrem Spojené království za vidinou dobrého místa au pair. Cestou zpět ovšem s tím rozdílem, že jsem byla zase jediná s možnými iluzemi o výhodnosti takového zaměstnání právě v Británii. Ovšem musím konstatovat, že důvod naší cesty vzbuzoval u spolucestujících skutečný údiv, cestovat za něčím takovým jako jsou psi přes moře a dál přes půlku Anglie, to se jeví jako skutečná pošetilost. Naštěstí imigrační úředník při povinném rozhovoru před vstupem do země takový důvod jako pravý hrdý Brit pochopil nebo se alespoň tak tvářil. Potvrzená rezervace z hotelu v Birminghamu se však právě v tomto okamžiku ukázala jako právoplatná vstupenka a díkybohu za ní.

Kdo si myslí, že je Birmingham velkoměsto, mýlí se. Rozlohou sice určitě, ale to ostatní je laciné tovární předměstí, bohužel však v centru. Náš hotýlek sice pár minut od skutečného centra, ale jinak zasazený mezi sklady a výrobními halami, přesto byl nad očekávání velký, krásný a skutečně anglický ! Honosné a prostorné haly, bar, restaurace a jídelna v přízemí sice nekorespondovali s mini pokojíčky v patrech, ale pochopila jsem, že taková je celá Anglie, jednoduchá a úsporná, přesto 100 % účelná a tím nadmíru zajímavá.

Národní výstavní centrum (NEC), kde se výstava koná, je skutečně velkolepé. Z vlakové zastávky přejdete plynule po kobercích pod střechou rovnou do labyrintu chodeb a hal. Tady ale idylka končí. Asi jsem měla nadmíru velké štěstí, že jsme vešly vchodem přímo v hale, kde byli posuzováni kerry blue teriéři. I když zde byly snad pouze čtyři kruhy, byla absolutně plná, a to jistě i díky nadmíře prodejních stánků. Spojovací koridor mezi jednotlivými halami byl ovšem tak zaplněn obchodníky a masou lidí obdivujících většinou drahé pouťové kýče, že bylo skutečně velmi těžké jím projít. Trvalo mi to asi čtvrt hodiny a zůstalo tak pouze u jednoho pokusu tam a zpět, ačkoliv jsem měla v úmyslu podívat se operativně ve volné chvíli i na jiná teriérská plemena. Ona cesta mě tak fyzicky, ale hlavně psychicky (o kolik přicházím) vyčerpala, že jsem další pokusy vzdala. To vše dohromady s asi 20 minutovou a ještě hrůzněji vypadající frontou na toaletu (v obou mnou navštívených halách) trochu pokazilo dojem o perfektní organizaci této výstavy. Kruhy však byly skutečně velké, ovšem nebyla-li by jedna strana spojovací s vedlejším kruhem, mohlo být o něco více potřebného místa pro diváky. Čítávala jsem o tom, jak jsou na této výstavě u kruhu místa k sezení. Skutečně jsou, ale pokud byste jich chtěli využít, je třeba se s právě sedícími u plemene před tím vaším domluvit o jejich držení, jinak nemáte šanci. Kolem kruhu bylo opravdu plno. Před kerry blue teriéry byli posuzováni skoťáci, taktéž v hojném počtu, takže bylo dostatek času podívat se do zákulisí, kde jsou usídleni vystavovatelé a úprava běží na plno, i když jak kde... Musím se však přiznat, že náš první dojem nebyl až tak ohromující, ale to jsme ještě věřily, že krásní a nejlepší psi jsou někde schovaní, aby je konkurence neviděla. Tedy ovšem na jednu vyjímku s velkým V. Pes, na kterého když jsme se obě podívaly, bylo nám jasno. To by mohl být ON, kvůli kterému jsme se trmácely až sem. Pes, který na první pohled upoutá a na druhý ještě víc. Krásná hlava, krásný dlouhý krk, krátké tělo a mimořádně krásně nasazený prut a tvarovaná záď. Musím přiznat, že majitel, chovatel, střihač a handler v jedné osobě byl neméně charismatický, ačkoliv by na první pohled v tom tmavě modrém pláštíku pro mnohé nevypadal. Dokonce byl ochoten se s nějakými dvěma ženštinami ze středovýchodní Evropy bavit. Jazykové znalosti mé přítelkyně byly, musím přiznat, na vyšší úrovni, proto ona otázky i pokládala, já spíše poslouchala a přestože nerozuměla všemu, chápala. Tento pán a musím ho konečně představit, byl to sám pan Ramsay ze slavné chovatelské stanice Torum, měl skutečně co říci a jeho názory byly nesmírně zajímavé. Musím říci, že i jeho střih byl skutečně nejlepší, jaký jsem na Crufts viděla. Byla jsem sice připravená na jednoduchou a strohou anglickou úpravu, některé kreace mě však šokovaly. Je pravda, ze si Angličané, alespoň u KBT, na nic nehrají. Úprava je natolik jednoduchá, že skutečně krásný pes v ní vypadá skvěle, protože je opravdu vidět, jak je dokonalý, naopak nepříliš dobrý pes v ní vypadá ještě hůře… Obecně o úpravě, Angličané velice dbají na prodloužení krku, od toho se, řekla bych, odvíjí vše další. Psi mohou pro laiky vypadat delší než ve skutečnosti jsou, ale na to se nehraje, tohle dobrý rozhodčí pozná, netřeba tomu pomáhat úpravou. Všichni psi měli velice krátké vousy a mě se to moc líbilo, ušlechtilé hlavy nebyly hyzděny dlouhými plnovousy a bylo na první pohled znát, jak jsou krátké nebo dlouhé. Zadní končetiny byly velice na krátko sestříhané, až na pár vyjímek, jako byl pes pana Ramsaye nebo psi z ch. st. Woodsown. Pokusím se obecně charakterizovat exteriér. Velice mě překvapilo, že na takové výstavě, kam se dostanou psi až po určitých výstavních úspěších, bylo vidět i psy nepříliš kvalitní. Nízko nasazené pruty nejsou zdaleka tak bolestí pouze našeho chovu. Většina psů byla kompaktní, ale jak jsem již psala, krátkost hřbetů nebyla úpravou opticky zdůrazňována. Výška většiny psů byla naprosto v rámci standardu, feny dokonce spíše na spodní hranici, a to v dosti hojném počtu. Přesto i zde byl dosti patrný posun k horní hranici u mladých jedinců. Hlavy bych řekla, že obecně o něco kratší než někteří jedinci u nás, ale i užší, zvláště u psů, zde byl vidět rozdíl oproti našim chovům, hlavy psů byly celkově o něco jemnější. Toto však může mít souvislost s výškou, u nás je dost psů těsně na nebo nad hranicí výšky, proto i celkové proporce včetně hlavy tomu odpovídají. Co mě ovšem trochu zklamalo, byla mechanika pohybu především pánevních končetin. Neměla jsem samozřejmě možnost, kterou má rozhodčí, podívat se zblízka, co se skutečně skrývá pod srstí a také připouštím, že některé dojmy mohly být způsobené chybnou úpravou, ale náznak sudovitého postoje pánevních končetin v pohybu u tolika jedinců pohromadě jsem zatím neviděla. Naopak srst všech jedinců byla zcela standardní kvality, převládala tmavě až středně modrá.

Čest posuzovat měla paní M. McGeown - Southwork, podle jména pravděpodobně dcera téměř legendárního Malachyho McGeowna (Granemore). Každý pes mohl být zařazen do více tříd najednou, jak podle věku, tak podle případných dosažených úspěchů. V jednotlivých třídách bylo vždy stanoveno pořadí a vítězové jednotlivých tříd od dorostu po dospělé bojovali v každém pohlaví zvlášť o titul CC a res. CC a samozřejmě dále o nejlepšího jedince v plemeni - BOB. Celkem bylo přihlášeno 49 kerry blue teriérů, počet na první pohled značný, ale v nejpočetnější třídě nastoupilo pouhých sedm jedinců. Třídy otevřené u psů i fen byly nejkvalitněji zastoupené, o čemž svědčí i to, že tituly CC a res. CC byly zadány právě jedincům z těchto tříd. Ve fenách se vítězkou stala Woodsown Skerrymoor Lass, jejíž bratr Woodsown McGregor se stal druhým nejlepším psem (res. CC). Druhou nejlepší fenou se stala jediná reprezentantka nám velice dobře známe chovatelské stanice Louisburgh na této výstavě Louisburgh Mo Chara, sestra L. Pirate Queen, kterou jsme mohli vidět na našich výstavách. Velice pěkná temperamentní fenka, na které bylo na první pohled znát, odkud pochází. Nejlepším psem a zároveň nejlepším z plemene se zcela po zásluze stal námi již před posuzováním obdivovaný Torum´s Scarf Michael, čímž se stal úspěšným pokračovatelem své krve, jelikož jeho otec Arranshire Pioneer získal stejný titul v roce 1997. Titul BOB byl zadán skutečně zaslouženě, protože zmiňovaný pes byl již na první pohled to nejlepší, co mohlo být mezi kerry blue teriéry na Crufts vidět. Ale nejenom vynikající exteriér, tenhle pes měl skutečný šmrnc, charisma, což je dle mého soudu věc také neméně důležitá, zvláště pro psa, který by měl sbírat tituly nejvyšší……ostatně mohu Vám prozradit, že stejný pes o týden později získal na prestižní St. Patrick Day Show v irskem Dublinu, tedy zemi původu plemene, rovněž BOB a druhé místo ve skupině, za další týden na anglické teriérské speciálce BOB a dokonce i BIS, v červnu na skotské výstavě všech plemen BOB, BOG a druhé místo v soutěži o nejlepšího psa výstavy (BIS)….

full results here/celkove vysledky zde

Jaroslava Poulová